Jak jsem se učila dýchat
Harmonika mě vždycky přitahovala. Její plný zvuk a možnost být si vlastním orchestrem, se kterým můžu navíc zpívat. Prostě paráda. Vzpomínám si, když jsem držela harmoniku v ruce poprvé. Bylo to v roce 2011 a bylo to ve Francii. A tam jsem se rozhodla, že to zkusím. Pořídila jsem si ne příliš pěkný, a ne příliš kvalitní kousek a napůl s učitelem a napůl sama se rozhodla, že to dám. Vydrželo mi to pár měsíců. Pak jsem dostala za státnice klavír a harmonika se uložila k zimnímu spánku.
Minulý rok před Vánoci mě začaly opět svrbět prsty. S dětmi a partnerem jsme nacvičili pár koled. Oprášila jsem kvintový kruh a dali jsme dohromady přehlídku pro pobavení rodinných příslušníků. Potom harmonika opět usnula, ale spánkem už lehčím. Začala ve mně hlodat myšlenka, že by bylo pěkné pořídit si harmoniku menší, takovou, kterou bych pohodlně unesla, a nějakou lepší, takovou, u které by hrály všechny čudlíky i klapky. Slíbila jsem si, že budu o harmonice uvažovat po dalších státnicích.
A tak se také stalo. S uzavřením studijního plánu jsem do světa vyslala přání a svět mi doručil přesně to, co jsem si vysnila. Krásnou modrou malou 26 basou Delicii Julior. Ach! Byl by hřích se do toho nepustit. Kromě harmoniky jsem dostala i učitele a také velkou motivaci od svého zaměstnavatele, který mi nabídl, že pokud vyjde projekt, o který žádá, bude potřebovat hudebníka, který bude docházet do domovů důchodců experimentovat s jejich náladami prostřednictvím společného muzicírování. Dala jsem si tedy za cíl se tentokrát na harmoniku naučit.
Tento týden jsem měla první hodinu. Už jsem předem věděla, které jsou jaké čudlíky i klávesy, které jsou stejné jako na klavíru. Jen s jedním velmi zásadním rozdílem. Na akordeonu na ně nevidím! Nesmím si koukat na ruce a svůj nástroj znát jen po hmatu. Dřív jsem doma trochu podváděla, cvičila jsem před zrcadlem. S tím je konec. Dokonce i v pravé ruce si musím po hmatu najít klávesu C1 podle černých klapek. V levé ruce mě zase překvapila přítomnost malíčku, který pro mne doposud na harmonice neexistovat. Hezky po hmatu si najít základní tóny, prsteníček na C, prostředníček na D, ukazováček na G, a malíček! na F.
Úplně největší problém pro mě představuje měch a jeho dýchání. U hry na flétnu je tak nějak přirozené, že se musí dýchat. U akordeonu mě to popravdě trochu překvapilo. Nádech a čudlík tónu C: prvá, druhá, třetí čtvrtá, a výdech na D: prvá, druhá třetí, čtvrtá. Nádech na G, výdech na F. A ještě znovu. Nádechy a výdechy jsou klidné, plynulé a přirozené. Výdechy mi moc nejdou, ke konci se to skoro rovná přidušení. Přesouvám prsty levé ruky na tlačítka akordů C dur a C moll a zkouším druhé cvičení. Zase dýchám, pomalu měch odtlačuji, druhá, třetí, čtvrtá, malá pauza a na další čtyři doby stlačuji zpátky. Následuje kombinace měchu a pravé ruky. Pravá to přece umí z klavíru, brnkačka, myslím si. Ne nadarmo se akordeonu neříká klavír, a jak zjišťuji, brnkačka to úplně není. Držet loket dál od těla, nelámat si zápěstí, večer si ostříhat nehty, které mi brání ladně zakulatit prsty. Doma to při cvičení dětem opakuji tisíckrát každý den „neprolamuj ty prsty“, a teď se sama přistihuji, že dělám totéž. Musím se tomu pousmát. Od C1 do G1 a zase zpátky. Na konci hodiny si zkoušíme jednoduchou písničku, stačí mi tři akordy.
Tak teď už jen cvičit, plánuji si každý den aspoň čtvrt hodinku. Co si Jindra na mě přichystá příští týden?
Alena Libánská,
začínající akordeonistka
publikováno 14. 11. 2018