Probuďte klávesy a knoflíky k životu

Probuďte klávesy a knoflíky k životu

Dynamický kopeček

Sžívám se s dechem, stalo se mi to takovou meditací. Chvilku poslouchat krásně hlasitý zvuk akordeonu, neslyšet nic kolem. Nádech, výdech, pěkně pomalu, alespoň na čtyři doby. Prsteníček, prostředníček ukazováček a nakonec malíček. Už mu to jde, dokonce i na výdech měchu.

Zjišťuji, že deset minut na cvičení je málo. I když mám fakt jen chvilinku, nechce se mi hned přestat. Dýchání a trénování poloh je jen takové naladění, po kterém mě děsně svrbí prsty zahrát si alespoň to cvičení nebo Ovčáky dohromady. I přes takový nešvar (pšt, Jindra mi to prozatím zakázal) se snažím dávat pozor na měch a hezký tón, často ale moje pozornost sklouzne k melodii a na měch a koordinaci úplně zapomenu. Tiše se napomenu a začnu zase sekat latinu, pokračuji zvlášť a za chvíli si zase užívám zvuku plynulého tónu. Vím, že čím déle vydržím nezlobit a nepředbíhat, trénovat jednoduché věci, které jsou takhle jednoduché schválně (jistě není cílem vystupovat na koncertech s písní Skákal pes, každou rukou zvlášť a v rychlosti lentissimo), tím rychleji budu moct hrát opravdové písničky, oběma rukama a pěkně rychle!

Tématem dnešního dílu je dynamika. Vedle skutečnosti, že akordeon je také rytmický nástroj (o tom příště), je ovládání hlasitosti měchem další věc, která mě na akordeonu nepřestává fascinovat. Slyšela jsem akordeonisty hrát hodně tiše i pěkně nahlas. Dokonce to měnili i během hraní jedné melodie. Nenapadlo mě, že by to mohlo být složité. Jindra mi zadal: - Zahraj Ovčáky, pravou. - Jo, jasně, pohoda. - A opakování zahraj v pianu. - Ahá? Jak jako v pianu? Dyť to nejde. - Prostě tahej za ten měch jemněji. - Hm hm. - A pak to zahraj pěkně nahlas. Zkus netlačit na klávesy. Tohle není klavír.

Zase jsme u toho, akordeon není klavír, že jo, Aleno, říkám si. Vůbec nepomáhá pevněji tisknout klávesy, na hlasitost to nemá žádný vliv. Naopak, pravá ruka musí zůstat pořád pěkně uvolněná. Ta hlavní práce je opět v levé. Zase to dýchání, level dva. Naučit se tahat měchem tak pozorně, abych docílila požadované hlasitosti. Jindra na to má pěkné cvičení. Říká mu dynamický kopeček.

Začít z úplného ticha, prstem stisknutý knoflík, a postupně roztahovat měch, až se začne rozeznívat tón v dalších oktávách. Zkuste si to, je to hrozně pěkný. Nejdřív je slyšet jenom jeden tón, pak se přidají další oktávy, až se akordeon rozezní v celé kráse. Nejvíc se mi to líbí na basovém knoflíku C. No a pak se zase ztišit. A to celé na jeden nádech měchu. A na výdech totéž. Z úplného ticha, kdy je prst připravený na stisknutém knoflíku, postupně rozeznívám céčko, které se zvukově košatí a hlasitost sílí, a zase zeslabuji. Zkusím si to i na jiném tónu. Líbí se mi víc ty hluboké.

Pak to samé zkouším i s klávesami. Stisknu libovolnou klávesu a postupně roztahuji měch, zesiluji, poslouchám, co se z mého akordeonu line za zvuk, rozvíjím ho, zesiluji, a na stejný nádech měchu zvuk ztišuji. Hraju si se zvukem.

Když zvládnu jednoduchý kopeček, zkouším Jindrův dvojkopeček. To je vlastně to samé, jenom ty vlny stihnu na jeden nádech, resp. výdech dvě. Je to dobrá výzva, stihnu to ještě před tím, že měch vydechne až na doraz? Někdy ne. Nevadí, tak znovu.

 

Alena Libánská,
začínající akordeonistka
publikováno 15. 12. 2018