Probuďte klávesy a knoflíky k životu

Probuďte klávesy a knoflíky k životu

Jak zkrotit Drakordeon

Údolím se jako průvan ve vybydleném domě proháněl ledový zimní vítr. Fičel, štípal do tváří a nebylo se před ním kam schovat, ať se tři dobrodruzi, zachumlaní do těžkých vlněných plášťů, snažili sebevíc. Když se cesta konečně stočila a začala úžlabinou klesat k poblikávajícím světélkům vesnice, pobídli své poníky k ještě většímu spěchu. Před maličkým, ale útulně vyhlížejícím hostincem sesedli a podívali se na sebe.

Raději posloucháte než čtete? Pusťte si „ilustrovanou audioverzi“ na YouTube s parádní muzikou od TramTram! Na konci článku najdete i notový zápis hudebního doprovodu povídky.

„Tak jsme tady,“ pronesl zlověstně nejvyšší z nich a druzí dva jen mlčky přikývli.

Místní by se málem dali spočítat na prstech jedné ruky, a tak cestovatelé okamžitě vzbudili pozornost. Ani hostinský nechtěl zůstat stranou, postavil před ně tři pořádné korbele, přisedl si a vyčkávavě si je prohlížel. Když už se ticho zdálo nesnesitelné, neudržel se a na celý sál zahalasil: „No, tak copak vás k nám přivádí? Vždyť tady končí všechny stezky.“

Cizinci se po sobě znovu podívali a pak jejich zraky bezděčně zabloudily k oknu, za kterým bylo spíš tušit než vidět zdvihající se úpatí vysokého skaliska.

Hostinský však jejich letmý pohled postřehl a zbledl. „Snad nejdete…“ Neodporovali mu. Nestálo to za vysvětlování. Přesto – jak se dalo čekat – se těch pár místních štamgastů začalo vzápětí překřikovat s děsivými historkami. „ Nikdo se odtamtud ještě nevrátil,“ vzdychal nevěřícně jeden. „Žije tam netvor!“ ukazoval kamsi do dálky druhý a poulil u toho oči tak, jako by sám chtěl pouštět hrůzu. „Funí a hučí! Vříská, až uši zaléhají!“ doplňoval ho snaživě třetí. „A cvaká zubisky!“ nenechal si hostinský upřít poslední slovo. Ale nebylo to nic platné, ti tvrdohlavci si svou opovážlivost nedali rozmluvit.

drakordeon_4_web-barva-pozadi

Vyrazili teprve po pořádné snídani. Vichr ustal a mezi větvičkami a listím se najednou každé přešlápnutí poníka rozléhalo s hlasitým zapraštěním. Jak stoupali výš a výš, les utichal, ptáci přestávali zpívat a veškeré zvuky začalo postupně přehlušovat sílící hučení, hluboké a dunivé. Zakrátko spatřili, odkud vychází: z klenutého ústí temné jeskyně, zející v šedivé skále.

Vtom jeden z jejich poníků nahlas znepokojeně zafrkal a zvuk umlkl, jako když utne. Krve by se v nich v tu chvíli nedořezal. Nakrátko zapochybovali.

Šramot, chřestění kamenů, škrábání čehosi velikého o skalní stěnu… a najednou před nimi stojí sám ohromný, zlopověstný a zároveň velkolepý Drakordeon a upřeně si je prohlíží. První dobrodruh už ale sebral kuráž a vytahuje z odrbané brašny dva složitě tvarované klíče.

Drakordeon se vzepne na zadní a disharmonicky zaduní svými sto dvaceti basy.

Na to druhý dobrodruh odváže z poníka stočené pětipramenné lano a začne jej pomalu odvíjet. Drakordeon zadupe a zakvílí svým vysokánským tremolem. Nakonec třetí dobrodruh shodí ze zad záplatovaný pytel a vysype z něj na na jednu hromadu změť osmin a čtvrtek, legáta a staccata a k tomu hrstku ligatur. Drakordeon zakoulí očima a zaklape blýskavými černobílými zuby.

Ale nedá mu to, ke vší své děsivosti je také strašlivě zvědavý. A tak pomalu protáhne svoje varhanovité tělo a sune se blíž, ven z jeskyně, a najednou už tak zle nevypadá. Dobrodruhy to povzbudí, aby přistoupili až k němu. Jeden z nich začne prozpěvovat veselou melodii a zdá se, že Drakordeonu se to líbí; lehne si a spokojeně zafuní. Očichá a schroupe pár pomlk a zakrátko si nechá bez odporu na krk uvázat osnovu i s klíči. Pak už stačí jen ho vlídně poplácat a sám následuje pomalu kráčející poníky dolů ze svahu.

Inu, s Drakordeonem se to musí umět!

Autorka povídky | Háta Kreisinger Komňacká
Ilustrace a vynález slova „drakordeon“ | Kateřina Katz
Mluvené slovo | Jan Kodet
Hudba | Jindra Kelíšek & TramTram
Publikováno 15.1.2014