Když se sejde třída harmonikářů

Antikvariát, antibiotika, antiperle… Před rokem a půl jsem svoji slovní zásobu obohatila o „antibesídky“. A dobře mi tak.

Když jsem se na internetu pídila po někom, kdo by mi poradil, co si s tou záhadnou věcí s knoflíky a měchy počít, narazila jsem na Jindru Kelíška. Hm, to vypadá dobře, říkám si… a cože? Besídky? Jako že bych měla hrát před někým cizím? Já? Ani za nic, děkuju pěkně, brrr.

_MG_0776Jenže jak se to tak semlelo, u Jindry nakonec zůstalo, a jednoho dne proto zákonitě přišla i ta zatracená otázka: „Co nacvičíme na antibesídku?“ Počáteční odmítavá reakce se opakovala: kdepak, to není pro mě, já si přece hraju jenom pro radost a pro sebe, nejsem žádný muzikant, nic neumím, co bych tam dělala, budou se mi smát a vůbec. A troufám si říct, že podobné myšlenky napadají většinu z nás, kdo s harmonikou (a nejen s ní, samozřejmě) začínáme.

A teď přijde pointa: moje první setkání s ostatními „žáčky“ byl nakonec skvělý zážitek. Dokonce jsem ani nevyužila privilegia napoprvé nic nehrát. Třásla jsem se sice až hrůza, už aby to bylo za mnou, něco málo jsem popletla, zpívala moc potichu (a falešně, ale to nikdo neslyšel) – ale pak ten potlesk a obrovská úleva a radost. S nadšením jsem si poslechla ostatní (jaktože jim to jde tak skvěle?) a vychutnávala si následné muzicírování těch už „ostřílených“ harmonikářů.


Antibesídka je:

  • muzikantské posezení, kde každý zahraje ostatním jeden či dva kousky, které má rád
  • možnost seznámit se s ostatními začínajícími muzikanty a navzájem se motivovat
  • příležitost vyzkoušet si vystoupení před publikem „nanečisto“ a užít si potlesk
  • vystoupení, kde je důležitá hlavně odvaha a na chyby se nehledí
  • otevřená nejen harmonikám, ale i další hudební nástroje a různá hudební seskupení se cení
  • určená převážně pro žáky naší harmonikářské školy, ale po předchozí domluvě jsou vítáni i další příznivci

Koná se dvakrát do roka, vždycky v červnu a v lednu. Nováčci mají výjimku, můžou napoprvé přijít jen tak, seznámit se a omrknout, co a jak.


 

Někdo hrává sám, někdo s doprovodem, jeden se před publikem cítí jako ryba ve vodě, pro jiného je to pořádná zkouška, každý má svůj hudební styl a vkus, občas dokonce i vlastní skladby, ale hlavní je, že všichni odcházíme povzbuzení a s „dobitými baterkami“ – koneckonců nejspíš proto nás pořád přibývá, takže už letos nejspíš změníme lokál, vždyť do starého jsme se minule sotva vešli. (A hledejte si pak v hromadě nástrojů ten svůj!) Celé to mělo snad jen jedinou chybu: točili drobet pod míru :-)

Přijďte a zkuste to taky, určitě vám zatleskáme!

autorka článku | Háta Kreisinger Komňacká
autorka fotografií | Jiřina Černíková

publikováno 20. 5. 2014